„Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný“ píše Karel Čapek v závěrečné kapitole nedokončené knihy „Život a dílo skladatele Foltýna“. C.S.Lewis pak ve svých „Radách zkušeného ďábla“ ústy zkušeného Zmarchroba doporučuje začínajícímu pokušiteli: „... pokud nedokážeš svého pacienta udržet mimo církev, měl by se stát alespoň vášnivým přívržencem některé kliky uvnitř církve. (…) Pro nás je nejzábavnější rozdmýchávat nenávist mezi lidmi, kteří říkají „mše“ a těmi, kdo říkají „svaté přijímání.“

Možná, že by dnes Zmarchrobův dopis mohl pokračovat nějak takto„…nebo těmi, kteří říkají kytarové skupině „schola“ a těmi, kteří jí „schola“ říkat prostě odmítají. Velmi vhodné je, milý Tasemníku, rozdělit hudebníky třeba na varhaníky a kytaristy, či konzervativce a liberály a každou ze skupin ještě rozdrobit na několik frakcí. Upozorni varhaníka, že kněz není hudebník a kněžím zdůrazni, že varhaník nestudoval liturgii tak, jako oni. Chápeš, oč jde? Mělo by se jednat o spor, který sice je svým způsobem důležitý, vtip ale spočívá v tom, že mu jednotlivé strany v zápalu boje začnou postupně přikládat důležitost, kterou prostě nemá. Je to jednoduchý trik. Pokud si ho osvojíš, podaří se Ti vyvolat pohrdání, nenávist a zášť tam, kde se původně mělo mluvit o bohoslužbě. Z kůru se tak může stát frontová zákopová linie. Co více si můžeme přát?“

Debata o liturgické hudbě, která se v posledních měsících mezi různými skupinami zainteresovaných laiků i profesionálů rozproudila, je jistě potřebná, snad i nezbytná. Nemohu se však ubránit dojmu, že účastníci této debaty se setkají - a prostřednictvím dialogu cosi důležitého objeví - pouze tehdy, budou-li mít na paměti nebezpečí této Zmarchrobovy pasti. V Bibli najdeme mnoho příkladů rozhovoru Ježíše s farizeji: jsou si navzájem smutně a podivuhodně podobné. Farizejové vstupují do rozhovoru s jakousi zvláštní zaslepeností vůči věcem skutečně významným. Není podstatné, že jsou svědky zázračného uzdravení, podstatnější pro ně je, že se uzdravení odehrálo v sobotu. „Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali (Mk 3.2)“ Jejich pochybení nespočívá v prostém omylu, spíše připomíná Chestertonovu „herezi jako pravdu, která se zbláznila“.

Jeden z farizejů se tomuto neblahému modelu vymyká. Nikodém přichází za Ježíšem bez předem připraveného odsouzení a bez pocitu, že jen on a pár jeho přátel znají pravdu. Stojí o opravdové setkání, proto přichází v noci a sám. Pokouší se v rozhovoru pohlédnout na věc očima druhého, snad i proto Nikodém - člen židovské rady – klade více otázek, než odpovědí.

Přál bych všem účastníkům debat o liturgické hudbě tento Nikodémův přístup k rozhovoru. Přál bych jim, aby včas odhalili nebezpečí nastražené pasti. Je to past, která čeká na upřímné lidi, zapálené pro dobré a důležité věci. Stačí málo - nezapomenout na skutečnosti ještě důležitější.

Petr Pavlíček